Některým lidem zcela nepochybně utíká život. Přistane na hřbetech ruky a škvírami mezi prsty protéká dolů místo toho, abychom mu nastavili dlaň a zblízka si jej prohlédli. Netvrdím, že ten případ jste vy, a že já do něj nepatřím. Zcela naopak; připomínám si tuhle skutečnost téměř každý den, kdy se ve víru žárlivosti k ostatním lidem, co mají zajímavější život než já v duchu pozastavím a vyslovím mantru "Měla bych více fotit/chodit ven/cvičit/psát/kreslit/číst/chodit do knihovny/chlastat/pařit/stýkat se s lidmi/spát/učit se/studovat jazyky/nakupovat oblečení - zkrátka příslušná činnost odpovídající dané chvíli". Vím, že téměř většinu svého volného času věnuju filmům a inspirováním se do budoucna. Přítel tomu říká "Zase seš na mobilu", ale já tomu říkám "je to jediné zařízení, které mi nahrazuje počítač (zase mi nefunguje napájecí konektor), kde zkrátka většinu těchto činností dělám.
Můj téměř sedmiletý počítač s ulomeným rohem a levým shiftem (přítel mi na klávesnici jednou vylil rozteklou zmrzlinu a čištění dopadlo tak, že jsem se musela přizpůsobit situaci a začít používat pravý shift haha) mi slouží jako neoddělitelná součást mého života, a tak tam trávím většinu času. Zkrátka je to můj miláček!
Zpět k pointě - zbožnuju sledování filmů. Nemohu přesně říct, které žánry mám ráda a které ne. Většina filmů má stejně v hlavičce žánry minimálě dva, a tak svoje filmy třídím podle docela jednoduchých kategorií na filmy husté a filmy, u kterých mi nevadí, že při nich ustavičně mluví můj přítel.
Takový jeden z posledních hustých filmů, co jsem viděla, jsou Pravidla lži. Film vyšel zrovna v době, kdy jsem nastoupila na první gympl, což je v porovnání s tím, kolik uplynulo let, docela stará záležitost, nicméně rozhodně stojí za to. Jako obvykle popisek čtu jen napůl (a téměř nikdy nekoukám na fotky) - je to zbytečné, občas vám ten zatracený popisek předčasně vyzradí pointu, která je u některých filmů zřejmá a navíc vám ubere bár vteřin života, a málokdy se pozastavím nad tím, kde a kým byl film natočen. Což se mi stalo osudné, Pravidla lži jsou český film, a jak to u českých filmů bývá, málokdy na ně bývá zrovna nálada. Přemýšlela jsem nad tím, čím by to asi tak mohlo být, a dospěla jsem k závěru, že ač Češi moc neovládají estetickou stránku (kvalitu obrazu, prostředí a hlavně vzhled herců), námět nebo dokonce samotný příběh bývá mnohdy i zajímavější než u zahraničních konkurentů.
Na začátku mě to teda pěkně sralo. Štval mě ten pocit té jakési neprofesionality, toho prvního dojmu, který rozhodně nebyl moc valný. Banda lidí se prochází po lese a donutí jednoho chlápka se smočit v ledovém rybníce. Jejich outdoorové outfity ve mně spustily nepodmíněné pohupování se dopředu a dozadu, abych zahnala pocit podrážděnosti, ale stále mi někde v koutku hlavy utěšoval malý plamínek počtem kladných hodnocení na ČSFD. Sedmdesát pět procent.
Příběh se odehrává v prostředí terapeutické komunity, kam se dostali ti, kteří neuhlídali svůj život a spadli na dno. Většinou tam byli bývalí závisláci na drogách, kteří se sem schovali sami před sebou. Vycházejí mezi sebou a každý den jsou povinni pravdivě mluvit o svých pocitech a odpovídat na otázky ostatních členů komunity. Což je ve skutečném světě pro spoustu lidí dost těžké až nepředstavitelné, když žijeme ve světě anonymity a většinu svých pocitů skrýváme, abychom byli navenek silnější. Film tedy začíná přijetím nového člena komunity. Chvíli trvá, než polopatě odvypráví svůj příběh, a ještě větší chvíli trvá, než se ve filmu začne něco doopravdy dít, ale pak si v jednu chvíli se zděšením uvědomíte, že ten děsnej film začíná nabírat docela silných grád.
A víte co?
Nakonec ty děsný hadry, účesy a typický český zapšklý ksichty tam nakonec neodmyslitelně patří. Vůbec nic mi nakonec na tom filmu nechybělo.
