Smysl pro humor má každý.
Každý má přece rád Simpsonovy.
Možná má ale naše ředitelství na škole trochu jinou představu o humoru, trochu radikálnější. Možná to tak beru jen proto, že těžce závidím střední školu svému příteli, který tam každý týden má originální rozvrh. A tak se každý týden přistihnu při tom, jak ublíženě se pokaždé tvářím, když se mi pošklebuje, že tři dny v týdnu mu odpadají hodiny. Náš učitelský sbor dost pravděpodobně žije odříkacím a dost zdravým způsobem života, protože i když je nejtužší období, kdy se nechce ven ani kryse z metra, tak i nejstarší generace učitelů nikdy netrpí ani na klouby, ani na krevní tlak. Dost často mám během školního roku záchvat náhlého zděšení, že svoji práci milují natolik, že tam sami chtějí s velkým nadšením trávit většinu svého dne a hrdě si stát za svými hodinami.
Poslední týden v tomto roce jsme psali písemky, hodnotili klauzury a s neustálým naléhavým popoháněním se připravovali na další klauzuru. Dneska, poslední oficiální den školy v tomto roce mi přidali ještě o hodinu navíc, a tak jsem si říkala, jestli jejich humor opravdu není blbej. Dneska jsem tedy ve škole byla až do šesti. ke svému štěstí (smůle?) jsme vyměnili lavice za Národní galerii a podívali se na finále soutěže Ceny Jindřicha Chlupeckého. To je mimochodem nejprestižnější česká umělecká cena, za kterou by se nestyděl žádný zahraniční uměnec.
Tak jsem se procházela mezi pěti z dvou set zaplněnými místnostmi a prohlížela si něco, co by člověk při mé škole měl považovat za osobní motivaci. Těsně před vstupem do samotné galerie jsem s vášnivým zájmem, ale mírným ledabylým odstupem jsem poslouchala několik málo vět o každém soutěžícím od svého profesora umění. Svým poutavým líčením o nich se mi před očima promítaly nejrůznější představy o jejich kreacích, a tak mě trochu překvapilo, jak to nakonec dopadlo.
A tak jsem si řekla; a ty seš jeden z těch každejch?
Po výstavě jsme se všichni nenuceně dostali do diskuze a mezi patnácti holkami si vyměnovaly názory. Ocenuju slovo debata, obzvlášt v ženském prostředí, protože většinou si každá připadá, že stále nevyčerpala svoji denní dávku slov, i když jsme všechny po devíti soustavných hodinách ve škole mezi sebou. Jen mi možná bylo trochu líto pana profesora, který za dobrým úmyslem čas od času nestíhal. Ale v podstatě jsme se dostali k otázce, proč se nám všem zvedá při moderním umění ruka k facepalmu.
Můj subjektivní pohled na to je docela prostý. I když máme nejnovější technické možnosti a oblasti uměleckého projevu, tak čím dál tím častěji se protest a poukázaní na omezený a příliš rychlý světě stává docela zásadním paradoxem; my sami totiž nevkládáme do umění tolik preciznosti, studiu a píle, jakým bývaly lepší doby umělecké scény. Opékat topinky se vzorem Ježíše je sice hezká dekorace, ale leda pro chvíli, kdy si na ni dám máslo s plátkem dušené. Přijde mi, že umění se stalo něčím tak snadným a tak nestálým, že přece absolutně nemůže platit rčení, že umění je jediná vzpomínka na dobu. Díla se vždycky uchovávala a byla inspirací pro další generace, ale jak sakra dlouho může vydržet naprosto debilní video o stříhání papíru bez pointy autora Xkvé, když je vedle něj spoustu Xzé umělců, kteří jak hipíci skandují, že všichni jsme od přírody rození Dürerové? Design byl vždycky považován za něco, co někdo umí. Za řemeslo, za naprosto výjimečnou schopnost něco od duše vyjádřit.
Určitě jste museli v životě zažít moment, kdy jste viděli nebo slyšeli o tom, že někdo na plátno zvrací, vyvrhuje menstruační krev nebo na ni stříká ejakulát. V méně bizarních případech maluje přes celé plátno jedno žluté kolečko, a v nejbizarnějších případech vyrábí skutečně divné nepoužitelné věci, pro které je příšerná škoda práce, když tomu skoro nikdo nerozumí. Kdybyste něco z toho dali na skládku, věřte mi, že žádný sebevzdělanější bezdomovec s vytříbeným vkusem na odpadky by si tohle do svého putovního kufříku nedal. Zatoulaný obraz Bosche ale ano.
Netvrdím, že v jednoduchosti není krása a že nejbanálnější věci si někdy zasluhují obrovskou pozornost, ale přece jenom dříve člověk vkládal do díla dlouhodobou lásku a vytrvalost, která trvala i roky, a stála potom ve výsledku skutečně za to. Pečlivě promyšlená kompozice a technika, která vydrží stovky dalších let. Ne užmoulanej papírek na keramickém tácku, který vyhrál prestižní cenu roku a autor k tomu napíše dvoustránkové povídání o tom, jak výjimečně přemýšlí. Lidé prostě podle mně ztratili vlastní hranici pojmu umění. Usilovně se snaží najít smysl ve zbytku odpadní trubky a sami sobě si nalhávají, že tomu blbci rozumí.
Když jsem pak jela domů, napadlo mě, proč se nad tím vlastně rozčiluju, když to můžu sama udělat. Chvíle přemýšlení po jointu mě přivedla na jednoduchý nápad namalovat dva stejné obrazy, ale jeden opačnou rukou. Na kolik se liší schopnosti mé méně schopné ruky?
