Kirsten Vaams

Mám jednoho kamaráda, který má docela osobitý koníček. Poznává hranice svého vnímání hluboko zakotvené v nejzazších koutech jeho mysli pomocí droga sám o sobě říká, že si užívá poznávání skrze látky své tělo i psychiku a jejich možnosti.
Kamarád má skvělou rodinu, přítelkyni a zajímavou práci, která ho baví a která mu vynáší tolik, aby se v životě ničím neomezoval. Poznala jsem ho někdy v minulém roce ve chvíli, kdy jsme ve čtyřech lidech vklidu seděli na lavičce a popíjeli a já se s ním prohodila pár slov. Přišel mi jako jeden z mála lidí, kteří vědí, o čem mluví, protože se v tom buď pohybují nebo čtou. A tenkrát mi poprvé řekl, čemu se věnuje. Nedávno jsem brouzdala po internetu a všimla si toho, že se všude hojně vyskytuje téma drogy, obzvlášť na teen blozích, které mluví o jejich drog v zájmu jejich známých, kteří jim propadli. To mi teda přišlo jako děsná nuda.
Napadlo mě napsat článek o tom, čím vším se dá ještě bohatě (a hlavně přírodně) sjet, protože mi přijde, že dnešním mladým se samotný drogy už okoukaly, a tak je různě kombinujou. A tak jsem si vzpomněla na svého kamaráda. Ten mi poslal odkaz na stránku biotox.cz. Ta je mimochodem dost zajímavá, autor píše nejen o drogách přírodního původu, ale i o éčkách, čtivé články o organické biologii a toxikologii a o umění všeho druhu pod vlivem dog. Zmiňuje tam některé autory hudby a celosvětové i české umělce.



Mezi populární umělce patří Robbie. Pochází z Anglie a jeho díla po dobu patnácti let vycházely z jeho cestování po světě. Robbie neměl nikterak zvlášť velké vědomosti o umění, a tak začal maloval z ničeho. Své práce vystavoval na různých festivalech v Londýně, kde si přišel na nevídaný úspěch. Navrhoval obal alba Ordinary Magic pro hudebníky Brendu Layne a Tommyho Osunu. Během patnáctileté kariéry namaloval přes 140 obrazů a několikrát dostal nejvyšší ocenění v soutěži 3Datelier Visual Art Award.



Jeho díla mi tak trochu připomínají pop art, Robbie mimo jiné pracuje s UV barvami.


  Dalším umělcem je Pablo Amaringo, indiánský šaman a amatérský výtvarník pocházející z Amazonie. Mimo jiné měl také své žáky (mezi něž patří i český umělec kráčející v jeho stopách), ale bohužel v roce 2009 zemřel v Peru na řadu srdečních chorob.



Otto Placht je český výtvarník, který se narodil v Praze. V 80.letech vystudoval akademii výtvarného umění a od roku 1990 pracoval jako asistent ve studiu pamětihodnostích děl. Kritikové jej označili za jednoho z nejvýznamějších umělců své generace. V Roce 1993 cestoval do Miami, kde se setkal s Pablo Amaringem. Krátce po jejich setkání odjel do města Pucallpa v Peru, kde se přihlásil do jeho školy. Dnes žije v jendom z měst Amazonie. Jeho díla byla a jsou mnohokrát vystavována veřejnosti po celém světě.


 Alex Gery je profesionální malíř z USA, který ve své tvorbě poukazuje na souvislost mezi našim vlastním vědomím a celosvětovými problémy. Psychedelic art je hodně spojen s ekologickým povědomím, hledá cesty, jak udržet civilizaci a přitom nezničit prostředí, ve kterém žijeme.



Docela mě to zaujalo, dlouho jsem hledala nějakej směr, kde bych se mohla najít. Mám tu doma pár malých pláten a s přítelem jsme přemýšleli nad nějakým společným obrazem. Měla jsem tehdy určitou představu v tomhle duchu svoji část obrazu. Taky nám visí přímo na zdi dva obrazy Salvadora Dallího. :D
Trochu jsme se inspirovala a vyhledala si další obrázky psychedelic artu a nastavila si docela pěknou tapetu na mobilu, ze který mám ohromnou radost. :D

Po tom, co jsem odešla z domova, jsem se nad opuštěním pozastavovala téměř každý den.  Možná i častěji. Pokaždé jsem tu myšlenku zaháněla do kouta, pociťuje prazvláštní píchání u srdce, jak to bývá u všech živých tvorů mající svědomí a pochyby o sobě samém.

Uvažuju nad tím, jestli to třeba nemohlo dopadnout jinak. Jestli bych se spokojila s totálně otráveným nespokojeným rodinným životem, kde jsem obviňována z rozpadu manželství, z nesoudržnosti rodiny a kritizována za celý můj život a povahu. Jestli bych se spokojila s tím, co mi teď nepochybně chybí. Nemůžu říct, jestli mi to chybí "moc", "strašně", "docela" nebo jen "maličko". Vím jen, že prostě chybí. Chybí mi mámino jídlo, naše velká krásná kuchyň, kde jsem se učila vařit pro svýho kluka, můj modrý velký rozkládací gauč, moje vlastní koupelna, kde se dalo regulovat světlo...Chybí mi to, že jsem bydlela na Vinohradech. To, jak to zní! Že tam bydlím. V centru, kde mám všude blízko, kam se vždycky dostanu v jakoukoli denní i noční dobu. Chybí mi ta strategická ulice, kde bylo úplně všechno. Od francouzskejch muffinů, kadeřnictví, kde pracuje moje kamarádka, po výbornou čínu, pizzu, sushi, masnu a pekárnu, kolem kterých jsem každý den procházela a někdy se tam zastavila a udělala si radost.
Nejvíc mi ale chybí můj kocour, který mi před týdnem umřel a před dvěma dny vstal z mrtvých (sestra mi psala, že odešel ven a už se nevrátil, pravděpodobně šel umřít, jak to zvířata dělávají. Předevčírem mi od ní ale přišla zpráva, že ho někdo zavřel na pět dní do sklepa). Ti, kdo ho znali, určitě vědí.

Když už tu tak sedím a sbírám odvahu napsat to, co jsem s takovou obezřetností vyslovila jen pár lidem - cítím takovou zvláštní úlevu. Je to jako psát si zpovědní deník, který nemám možnost schovat, protože jsem za ta slova souzena. Možná jsem to takhle i chtěla, abych pocítila hořkost svých činů a slov, které byly možná oprávněné. Je špatný vybuchnout po letech skrývanýho vzteku? Nejdřív jsem ho schovávala za to, že jsem vůbec nebývala doma. Občas jsem se tam chodila vyspat, obzvlášť po tom, co od nás odešel můj otčím. S mámou se rozhovory točily jen kolem peněz, které jsem utrácela za chlastání, jídlo a levný cetky z ebaye. Jinak to nešlo, rozhovory delší než minutu vždycky končily tím, že jsem práskla dveřmi, nebo jsem rovnou od rozhovorů utíkala pryč, čekajíc, co pokaždý přijde. Možná se toho ve mně hromadilo až moc, když se tak ohlédnu.

Moje nynější peklo ani není tolik má povinnost se učit (abych alespoň v týhle situaci zvládala), budovat od 18 let kariéru (podaří se mi to vůbec?), starat se o domácost, která není má a budovat vztahy s možnou budoucí tchýní, jako to, že musím se sebou teď žít. Se svými myšlenkami, které mě někdy hanobí, jindy chlácholí.
Abych řekla pravdu, za tyhle tři měsíce jsem musela přežít dost skandální odchod z domova, který je s největší pravděpodobností už napořád, přežila jsem i to, že v mém pokoji teď bydlí někdo jiný, že jsem letěla do Ruska poznat svého skutečného otce, smrt Sindy, totální průser a krizi ve vlastním tříletém vztahu, finanční krizi, potíže se školou, kde jsem naprosto nezvládala po tom, co jsem chyběla skoro celý měsíc, přežila jsem i "smrt" svýho patnáctiletýho kocoura, kterej byl donedávna jediný důvod, proč jsem se chtěla vrátit domů, přežila jsem fakt svoje vlastní morální zlo a strašný výčitky svědomí, který se projevovaly tím, že jsem mluvila ze spaní...Co budu říkat, byla to docela prdel, když se tak ohlédnu.(haha)

Chtěla bych utéct někam do jiné dimenze. Do bílé pustiny, kde by mi někdo Nejvyšší objasnil, co je hodno odpuštění a kání a co ne.

Pořád myslím na mámu. Jestli je beze mně šťastná. Vím, že umí perfektně nabýt dojem, že je. Umí dokonce přesvědčit i sama sebe, že je beze mně šťastnější. Vím to, protože jsem ji pozorovala, když odešli další tři členové její rodiny přede mnou. Já jsem jen další odpad z jejího lůna, co se vzepřel té dokonalé ženě, dokonalé matce, která není alkoholička, feťačka ani děvka, a tudíž nevidí důvod, proč jsme my všichni čtyři práskli těmi zkurvenými dveřmi.

Furt se sama sebe ptám, jestli to bylo správné. Kde bych dnes byla, kdybych dodnes stejně jako dříve považovala její přístup ke světu a k lidem okolo za můj životní vzor. Už tak se blbě adaptuju v okolí. Nerozumím mezilidským vztahům, protože mě jim nikdo v mém životě neučil. Nikdo mě neučil tomu, jak budovat vztahy, protože jsem nikdy žádný vztah ani neviděla.
Jednou se to chci naučit. Vlastně to zkouším už teď, i když to jde hrozně blbě. Nevím, kdy si stát za svým a kdy ustoupit, kdy co a jak říci, kdy vlastně poznám, že je správný čas poslat člověka do prdele, kdy odejít a kdy se vrátit. Jak někomu pomoci.
Já kurva vůbec nic z toho nevím. Naprosto selhávám v každým testu.
Jednou to ale zvládnu. Nemůžu s tím žít donekonečna. Je to jako kdybych neuměla česky a žila tu celý život a nehodlala se česky učit z nějakého totálně debilního tvrdohlavého přístupu.

V tuhle chvíli myslím na jedno. Co Vánoce? Co budu ksakru dělat? Pořád si v duchu přehazuju tuhle myšlenku jako horký brambor. Napsat, nenapsat. Anebo zavolat? Nebo přijít?
Minule jsem napsala mámě esemesku, že jsem v pořádku. Částečně mě k tomu nutila matka mého přítele, která si tenkrát myslela, že se to ještě spraví. Na jednu stranu jsem cítila i jakousi povinnost vůči sobě to udělat, abych si alespoň na chvíli nepřipadalajako úplný zrádce. V Rusku jsem se pak od své vlastní sestry dozvěděla, že reakce mámy a babičky byla přesně taková, jakou jsem čekala. Chladná, arogantní.
"A proč nám jako píše, že je v pořádku? My jsme ji neprosili, aby nám psala."
A pak jsem zahlédla ten hezký vítězoslavný záblesk v očích mé sestry, a tak mi nezbývalo nic jiného, než zpřetrhat kontakt i s ní. Konečně se teď dočkala té chvíle, na kterou čekala téměř osmnáct let. Teď už bude zase ta první.

 To dilema je jako ruská ruleta. Doslovně ruská, doslova ruleta (matka). Občas ty stereotypní rysy své nacionality ze srdce nenávidím. Ta nadřazenost, pýcha, arogance, posedlost penězi, ruská ženská pomstychtivost - ta je skutečně tvrdá. To je asi taky ten důvod, proč jsem odešla. A důvod, proč to tak nenávidím, je možná ten, že to v sobě přirozeně mám taky. Jsem stejná jako ona.

Odpuštění. Teď už záleží jen na uvážení, zda si ho zasloužím já nebo ona. Nevím to. Asi nechám věci plavat. Stejně bych se jednou odstěhovala ze stejných důvodů, které jsem měla teď. Byla to otázka času. Ale odpuštění si zasloužím, zasloužím si odpuštění od sebe, protože ač mě někteří lidé soudí a dí, že jsem udělala spoustu špatného, každý střípek pochyb o sobě musí z vesmírného zákona musí být jednou sebrán, slepen k celku nebo vyhozen. Nemůže ležet na zemi věčně...nebo by se o něj někdo ošklivě pořezal. 

Tohle jsem viděla při jednom z ještě těch letnějších večerů na Karlíně v jednom parku při promítání. V tu dobu film ještě nevyšel v žádném českém kině, a tak bylo docela příjemný si sedět, upíjet si z ovocnýho piva a kochat se jako jeden z prvních diváků na německou komedii ze školního prostředí.

Neberu to až tak vážně, ale hodnocení 76% je docela úměrné. Má to v hlavní roli sexy chlapa, dělají si tam srandy z drog, jedna učitelka je nerdka (přesně tenhle typ učitelky na škole taky máte), hraje tam dobrá hudba,mezi spolužáky se šikanuje a sem tam je tam i ta láska. Pár ozkoušených fungujících témat, které nic nezkazí, a máte na světě relativně dobrej film. Lepší film z něho dělá pak už jen humor toho, kdo ten film psal. A taky ten herec.
Mimochodem, když se nad tím tak zamyslím, určitě jste někdy viděli film, kterej se zdál bejt strašně chytrej. Vědecky doloženené kecičky (třeba ve filmu Lucy, který mě mimochodem nadchl, ale pak ke konci zklamal přílišným sci-fi), filozofická moudra a děsivé monology a citáty - jak a kdo to vůbec vymýšlí?

Ve svém periferním vidění jsem pozorovala svoje kamarádky (a taky je hlavně poslouchala), a tak můžu říct i za ně, že se jim film líbil. Doporučuju si ho pustit při náladě, kdy jste unavený, ale nechce se vám spát a chcete se u něčeho vklidu uvolnit.

Každej den se přistihnu při vyslovení čtyř vět, které řídí a pěkně komplikují můj dosavadní život. Buď jsem na něco příliš stará, příliš mladá, příliš stydlivá nebo (ne)střízlivá nebo unavená a nebo nemám čas. Důležitý ale je, že si vždycky najdu čas na dobrej film.

Vždycky, když se mě někdo zeptá na dobrej film, tak mám v hlavě pár zaběhnutých názvů, které opakuju stále dokola. Je jich asi pět nebo sedm, a většinu z nich jsem viděla jenom jednou. Jasně, kdo by se taky díval na film několikrát, když na světě každej den vyjde v průměru 7 filmů. Z toho můžou bejt třeba dva dobrý.

Ale mám určitě pár filmů, ze kterých si stáhnu třeba soundtrack. Teda teď mám v mobilu soundtrack jenom z tohohle filmu, pětsetkrát vyslovenej a mezi všemi známej fim Neodtknutelní.

V první řadě jsem se rozhodla napsat o tomhle filmu z toho důvodu, že kdyby se náhodou tady mezi váma našel nějakej jouda, kterej to neviděl, tak aby ho ani nenapadlo si ho nestáhnout.

V oficiálním popisu se píše tohle:
Ochrnutý a bohatý aristokrat Philippe si za svého nového opatrovníka vybere Drisse, živelného mladíka z předměstí, kterého právě propustili z vězení. Jinými slovy - najde si na tuto práci tu nejméně vhodnou osobu. Podaří se jim však propojit nemožné: Vivaldiho a populární hudbu, serióznost a žoviální vtípky, luxusní obleky a tepláky. Bláznivým, zábavným, silným, neočekávaným a hlavně „nedotknutelným“, přesně takovým se stane jejich přátelství… Komedie s dramatickou zápletkou o tom, že ani od krku po prsty u nohou nepohyblivý člověk odkázaný na pomoc druhých, nemusí ztratit smysl života. A o tom, že i nejméně pravděpodobné spojení melancholického multimilionáře a extrovertního recidivisty může humorně zapůsobit na diváka a může se z něj stát kasovní trhák.

Já to upřímně nečetla, a pokud vy jo, tak gratuluju. Teď už víte, o čem to zhruba je, a že to má na ČSFD hodnocení 91%. Já s tím procentuálním hodnocením docela souhlasím, i když bych to možná ještě posunula ještě o jednu příčku, protože sudý číslo vypadá vždycky tak nějak líp.

Musim teda říct, že jsem ten film zezačátku rozkoukala asi třikrát. Když jsem se dozvěděla, že je to komedie, tak mě depresivní začátek od toho trochu odradil. Obzvlášť chvíle, kdy za nimi jede policejní eskorta, oba si přitom pohupujou hlavou do rytmu a vzápětí Driss před nemocnicí odhodí cigáro a řekne mu, ať to nechá na něm a potom s tím nejvážnějším výrazem s tou nejzlejší předzvěstí nastartuje a ujede s ním pryč. Na ten začátek se upřímně vyserte, zbytečně vás to zezačátku naladí na něco úplně jinýho.

Nechci nějak spoilovat (i když sama spoilery ráda mám-pak si to ještě víc užiju), jen řeknu, že ať je to podle někoho sebevětší sociální utopie, stále to nemění nic na tom, že je to jeden z nejupřímnějších filmů, které jsem kdy viděla. Trochu vás popožene myšlenka paraplegika, který si užívá život, zatímco vy čtete můj blog, ale já si myslím, že to trochu měl být ten záměr, proč to bylo točený. A až budete mít někdy chlapa, který si vedle vás pustí českou klasiku, ke který nemáte žádnej vztah a která vás jinak děsně otravuje, tak si na toho Drisse, jak si dělal prdel z Vivaldiho, hravě vzpomenete. Třeba vás pak napadne namalovat i vlastní obraz, ke kterému se.....nedokopete, protože nemáte kurva na nic žádnej čas.

P.S. Z celýho toho filmu stejně nejvíc miluju tu taneční scénu.
P.P.S. Vždycky se utvrdím, že černoši jsou stejně obrovský specifický osobnosti, ke kterým ten jejich humor a jednání s lidmi neodmyslitelně patří.