Kirsten Vaams

Po tom, co jsem odešla z domova, jsem se nad opuštěním pozastavovala téměř každý den.  Možná i častěji. Pokaždé jsem tu myšlenku zaháněla do kouta, pociťuje prazvláštní píchání u srdce, jak to bývá u všech živých tvorů mající svědomí a pochyby o sobě samém.

Uvažuju nad tím, jestli to třeba nemohlo dopadnout jinak. Jestli bych se spokojila s totálně otráveným nespokojeným rodinným životem, kde jsem obviňována z rozpadu manželství, z nesoudržnosti rodiny a kritizována za celý můj život a povahu. Jestli bych se spokojila s tím, co mi teď nepochybně chybí. Nemůžu říct, jestli mi to chybí "moc", "strašně", "docela" nebo jen "maličko". Vím jen, že prostě chybí. Chybí mi mámino jídlo, naše velká krásná kuchyň, kde jsem se učila vařit pro svýho kluka, můj modrý velký rozkládací gauč, moje vlastní koupelna, kde se dalo regulovat světlo...Chybí mi to, že jsem bydlela na Vinohradech. To, jak to zní! Že tam bydlím. V centru, kde mám všude blízko, kam se vždycky dostanu v jakoukoli denní i noční dobu. Chybí mi ta strategická ulice, kde bylo úplně všechno. Od francouzskejch muffinů, kadeřnictví, kde pracuje moje kamarádka, po výbornou čínu, pizzu, sushi, masnu a pekárnu, kolem kterých jsem každý den procházela a někdy se tam zastavila a udělala si radost.
Nejvíc mi ale chybí můj kocour, který mi před týdnem umřel a před dvěma dny vstal z mrtvých (sestra mi psala, že odešel ven a už se nevrátil, pravděpodobně šel umřít, jak to zvířata dělávají. Předevčírem mi od ní ale přišla zpráva, že ho někdo zavřel na pět dní do sklepa). Ti, kdo ho znali, určitě vědí.

Když už tu tak sedím a sbírám odvahu napsat to, co jsem s takovou obezřetností vyslovila jen pár lidem - cítím takovou zvláštní úlevu. Je to jako psát si zpovědní deník, který nemám možnost schovat, protože jsem za ta slova souzena. Možná jsem to takhle i chtěla, abych pocítila hořkost svých činů a slov, které byly možná oprávněné. Je špatný vybuchnout po letech skrývanýho vzteku? Nejdřív jsem ho schovávala za to, že jsem vůbec nebývala doma. Občas jsem se tam chodila vyspat, obzvlášť po tom, co od nás odešel můj otčím. S mámou se rozhovory točily jen kolem peněz, které jsem utrácela za chlastání, jídlo a levný cetky z ebaye. Jinak to nešlo, rozhovory delší než minutu vždycky končily tím, že jsem práskla dveřmi, nebo jsem rovnou od rozhovorů utíkala pryč, čekajíc, co pokaždý přijde. Možná se toho ve mně hromadilo až moc, když se tak ohlédnu.

Moje nynější peklo ani není tolik má povinnost se učit (abych alespoň v týhle situaci zvládala), budovat od 18 let kariéru (podaří se mi to vůbec?), starat se o domácost, která není má a budovat vztahy s možnou budoucí tchýní, jako to, že musím se sebou teď žít. Se svými myšlenkami, které mě někdy hanobí, jindy chlácholí.
Abych řekla pravdu, za tyhle tři měsíce jsem musela přežít dost skandální odchod z domova, který je s největší pravděpodobností už napořád, přežila jsem i to, že v mém pokoji teď bydlí někdo jiný, že jsem letěla do Ruska poznat svého skutečného otce, smrt Sindy, totální průser a krizi ve vlastním tříletém vztahu, finanční krizi, potíže se školou, kde jsem naprosto nezvládala po tom, co jsem chyběla skoro celý měsíc, přežila jsem i "smrt" svýho patnáctiletýho kocoura, kterej byl donedávna jediný důvod, proč jsem se chtěla vrátit domů, přežila jsem fakt svoje vlastní morální zlo a strašný výčitky svědomí, který se projevovaly tím, že jsem mluvila ze spaní...Co budu říkat, byla to docela prdel, když se tak ohlédnu.(haha)

Chtěla bych utéct někam do jiné dimenze. Do bílé pustiny, kde by mi někdo Nejvyšší objasnil, co je hodno odpuštění a kání a co ne.

Pořád myslím na mámu. Jestli je beze mně šťastná. Vím, že umí perfektně nabýt dojem, že je. Umí dokonce přesvědčit i sama sebe, že je beze mně šťastnější. Vím to, protože jsem ji pozorovala, když odešli další tři členové její rodiny přede mnou. Já jsem jen další odpad z jejího lůna, co se vzepřel té dokonalé ženě, dokonalé matce, která není alkoholička, feťačka ani děvka, a tudíž nevidí důvod, proč jsme my všichni čtyři práskli těmi zkurvenými dveřmi.

Furt se sama sebe ptám, jestli to bylo správné. Kde bych dnes byla, kdybych dodnes stejně jako dříve považovala její přístup ke světu a k lidem okolo za můj životní vzor. Už tak se blbě adaptuju v okolí. Nerozumím mezilidským vztahům, protože mě jim nikdo v mém životě neučil. Nikdo mě neučil tomu, jak budovat vztahy, protože jsem nikdy žádný vztah ani neviděla.
Jednou se to chci naučit. Vlastně to zkouším už teď, i když to jde hrozně blbě. Nevím, kdy si stát za svým a kdy ustoupit, kdy co a jak říci, kdy vlastně poznám, že je správný čas poslat člověka do prdele, kdy odejít a kdy se vrátit. Jak někomu pomoci.
Já kurva vůbec nic z toho nevím. Naprosto selhávám v každým testu.
Jednou to ale zvládnu. Nemůžu s tím žít donekonečna. Je to jako kdybych neuměla česky a žila tu celý život a nehodlala se česky učit z nějakého totálně debilního tvrdohlavého přístupu.

V tuhle chvíli myslím na jedno. Co Vánoce? Co budu ksakru dělat? Pořád si v duchu přehazuju tuhle myšlenku jako horký brambor. Napsat, nenapsat. Anebo zavolat? Nebo přijít?
Minule jsem napsala mámě esemesku, že jsem v pořádku. Částečně mě k tomu nutila matka mého přítele, která si tenkrát myslela, že se to ještě spraví. Na jednu stranu jsem cítila i jakousi povinnost vůči sobě to udělat, abych si alespoň na chvíli nepřipadalajako úplný zrádce. V Rusku jsem se pak od své vlastní sestry dozvěděla, že reakce mámy a babičky byla přesně taková, jakou jsem čekala. Chladná, arogantní.
"A proč nám jako píše, že je v pořádku? My jsme ji neprosili, aby nám psala."
A pak jsem zahlédla ten hezký vítězoslavný záblesk v očích mé sestry, a tak mi nezbývalo nic jiného, než zpřetrhat kontakt i s ní. Konečně se teď dočkala té chvíle, na kterou čekala téměř osmnáct let. Teď už bude zase ta první.

 To dilema je jako ruská ruleta. Doslovně ruská, doslova ruleta (matka). Občas ty stereotypní rysy své nacionality ze srdce nenávidím. Ta nadřazenost, pýcha, arogance, posedlost penězi, ruská ženská pomstychtivost - ta je skutečně tvrdá. To je asi taky ten důvod, proč jsem odešla. A důvod, proč to tak nenávidím, je možná ten, že to v sobě přirozeně mám taky. Jsem stejná jako ona.

Odpuštění. Teď už záleží jen na uvážení, zda si ho zasloužím já nebo ona. Nevím to. Asi nechám věci plavat. Stejně bych se jednou odstěhovala ze stejných důvodů, které jsem měla teď. Byla to otázka času. Ale odpuštění si zasloužím, zasloužím si odpuštění od sebe, protože ač mě někteří lidé soudí a dí, že jsem udělala spoustu špatného, každý střípek pochyb o sobě musí z vesmírného zákona musí být jednou sebrán, slepen k celku nebo vyhozen. Nemůže ležet na zemi věčně...nebo by se o něj někdo ošklivě pořezal.