Vždycky, když se mě někdo zeptá na dobrej film, tak mám v hlavě pár zaběhnutých názvů, které opakuju stále dokola. Je jich asi pět nebo sedm, a většinu z nich jsem viděla jenom jednou. Jasně, kdo by se taky díval na film několikrát, když na světě každej den vyjde v průměru 7 filmů. Z toho můžou bejt třeba dva dobrý.
Ale mám určitě pár filmů, ze kterých si stáhnu třeba soundtrack. Teda teď mám v mobilu soundtrack jenom z tohohle filmu, pětsetkrát vyslovenej a mezi všemi známej fim Neodtknutelní.
V první řadě jsem se rozhodla napsat o tomhle filmu z toho důvodu, že kdyby se náhodou tady mezi váma našel nějakej jouda, kterej to neviděl, tak aby ho ani nenapadlo si ho nestáhnout.
V oficiálním popisu se píše tohle:
Ochrnutý a bohatý aristokrat Philippe si za svého nového opatrovníka vybere Drisse, živelného mladíka z předměstí, kterého právě propustili z vězení. Jinými slovy - najde si na tuto práci tu nejméně vhodnou osobu. Podaří se jim však propojit nemožné: Vivaldiho a populární hudbu, serióznost a žoviální vtípky, luxusní obleky a tepláky. Bláznivým, zábavným, silným, neočekávaným a hlavně „nedotknutelným“, přesně takovým se stane jejich přátelství… Komedie s dramatickou zápletkou o tom, že ani od krku po prsty u nohou nepohyblivý člověk odkázaný na pomoc druhých, nemusí ztratit smysl života. A o tom, že i nejméně pravděpodobné spojení melancholického multimilionáře a extrovertního recidivisty může humorně zapůsobit na diváka a může se z něj stát kasovní trhák.
Já to upřímně nečetla, a pokud vy jo, tak gratuluju. Teď už víte, o čem to zhruba je, a že to má na ČSFD hodnocení 91%. Já s tím procentuálním hodnocením docela souhlasím, i když bych to možná ještě posunula ještě o jednu příčku, protože sudý číslo vypadá vždycky tak nějak líp.
Musim teda říct, že jsem ten film zezačátku rozkoukala asi třikrát. Když jsem se dozvěděla, že je to komedie, tak mě depresivní začátek od toho trochu odradil. Obzvlášť chvíle, kdy za nimi jede policejní eskorta, oba si přitom pohupujou hlavou do rytmu a vzápětí Driss před nemocnicí odhodí cigáro a řekne mu, ať to nechá na něm a potom s tím nejvážnějším výrazem s tou nejzlejší předzvěstí nastartuje a ujede s ním pryč. Na ten začátek se upřímně vyserte, zbytečně vás to zezačátku naladí na něco úplně jinýho.
Nechci nějak spoilovat (i když sama spoilery ráda mám-pak si to ještě víc užiju), jen řeknu, že ať je to podle někoho sebevětší sociální utopie, stále to nemění nic na tom, že je to jeden z nejupřímnějších filmů, které jsem kdy viděla. Trochu vás popožene myšlenka paraplegika, který si užívá život, zatímco vy čtete můj blog, ale já si myslím, že to trochu měl být ten záměr, proč to bylo točený. A až budete mít někdy chlapa, který si vedle vás pustí českou klasiku, ke který nemáte žádnej vztah a která vás jinak děsně otravuje, tak si na toho Drisse, jak si dělal prdel z Vivaldiho, hravě vzpomenete. Třeba vás pak napadne namalovat i vlastní obraz, ke kterému se.....nedokopete, protože nemáte kurva na nic žádnej čas.
P.S. Z celýho toho filmu stejně nejvíc miluju tu taneční scénu.
P.P.S. Vždycky se utvrdím, že černoši jsou stejně obrovský specifický osobnosti, ke kterým ten jejich humor a jednání s lidmi neodmyslitelně patří.
Categories:
Sleduju a čtu
