Kirsten Vaams

Celou dobu jsem si odmítala připustit pocit, že tohle mi tak trochu krade pochopení a že dnešní scéně až tak úplně logicky ani pocitově nerozumím. Možná jsem člověk, co má rád konkrétní a smysluplné věci, ale nakonec jsem si přece jen ulevila a upřímně si řekla, že je pár propletených drátů prostě sračka a uzavřela jsem to. Obzvlášt, když jeden z těch pěti lidí celou věc úplně zazdil naprosto debilním prohlášením, že umělec je vlastně úplně každý.
A tak jsem si řekla; a ty seš jeden z těch každejch?

Po výstavě jsme se všichni nenuceně dostali do diskuze a mezi patnácti holkami si vyměnovaly názory. Ocenuju slovo debata, obzvlášt v ženském prostředí, protože většinou si každá připadá, že stále nevyčerpala svoji denní dávku slov, i když jsme všechny po devíti soustavných hodinách ve škole mezi sebou. Jen mi možná bylo trochu líto pana profesora, který za dobrým úmyslem čas od času nestíhal. Ale v podstatě jsme se dostali k otázce, proč se nám všem zvedá při moderním umění ruka k facepalmu.

Můj subjektivní pohled na to je docela prostý. I když máme nejnovější technické možnosti a oblasti uměleckého projevu, tak čím dál tím častěji se protest a poukázaní na omezený a příliš rychlý světě stává docela zásadním paradoxem; my sami totiž nevkládáme do umění tolik preciznosti, studiu a píle, jakým bývaly lepší doby umělecké scény. Opékat topinky se vzorem Ježíše je sice hezká dekorace, ale leda pro chvíli, kdy si na ni dám máslo s plátkem dušené. Přijde mi, že umění se stalo něčím tak snadným a tak nestálým, že přece absolutně nemůže platit rčení, že umění je jediná vzpomínka na dobu. Díla se vždycky uchovávala a byla inspirací pro další generace, ale jak sakra dlouho může vydržet naprosto debilní video o stříhání papíru bez pointy autora Xkvé, když je vedle něj spoustu Xzé umělců, kteří jak hipíci skandují, že všichni jsme od přírody rození Dürerové? Design byl vždycky považován za něco, co někdo umí. Za řemeslo, za naprosto výjimečnou schopnost něco od duše vyjádřit.
Určitě jste museli v životě zažít moment, kdy jste viděli nebo slyšeli o tom, že někdo na plátno zvrací, vyvrhuje menstruační krev nebo na ni stříká ejakulát. V méně bizarních případech maluje přes celé plátno jedno žluté kolečko, a v nejbizarnějších případech vyrábí skutečně divné nepoužitelné věci, pro které je příšerná škoda práce, když tomu skoro nikdo nerozumí. Kdybyste něco z toho dali na skládku, věřte mi, že žádný sebevzdělanější bezdomovec s vytříbeným vkusem na odpadky by si tohle do svého putovního kufříku nedal. Zatoulaný obraz Bosche ale ano.

Netvrdím, že v jednoduchosti není krása a že nejbanálnější věci si někdy zasluhují obrovskou pozornost, ale přece jenom dříve člověk vkládal do díla dlouhodobou lásku a vytrvalost, která trvala i roky, a stála potom ve výsledku skutečně za to. Pečlivě promyšlená kompozice a technika, která vydrží stovky dalších let. Ne užmoulanej papírek na keramickém tácku, který vyhrál prestižní cenu roku a autor k tomu napíše dvoustránkové povídání o tom, jak výjimečně přemýšlí. Lidé prostě podle mně ztratili vlastní hranici pojmu umění. Usilovně se snaží najít smysl ve zbytku odpadní trubky a sami sobě si nalhávají, že tomu blbci rozumí.

Když jsem pak jela domů, napadlo mě, proč se nad tím vlastně rozčiluju, když to můžu sama udělat. Chvíle přemýšlení po jointu mě přivedla na jednoduchý nápad namalovat dva stejné obrazy, ale jeden opačnou rukou. Na kolik se liší schopnosti mé méně schopné ruky?